Byl jsem křižák na Rhodu
Když jsem poprvé vylezl s miliónem turistů na rhodské hradby, bude to už dvacet let, zažil jsem co nikdy.
Tady to důvěrně znám, tady už jsem přeci byl!
A věděl jsem i kdo jsem byl. Byl jsem řadový křižák. V doběla rozpálené zbroji jsem hleděl na lodi Saracénů nádherné a strašné ve zlatých vlnách. Věděl jsem, že druhý dne padnu. A taky jsem tam padl.
Nevěřím na stěhování duší, ani na minulé životy. Tohle se ale stalo. A ten zážitek byl stejně pevný jako bílé hradby ostrova slunce a stejně jasný jako vyšisované řecké nebe. Než se mi začnete smát, zeptejte se své paměti, jestli jste nezažili něco podobného.
Z nějakého důvodu od té doby hraje Rhodos v mém životě osudovou roli, ale to už je jiná historie. Od onoho zážitku též pociťuji podivnou příchylnost ke křižákům, ačkoli vím, že to byly povětšinou sice hrdinní a výkonní, ale přeci jen krutí řezníci, kteří pobili v Jeruzalémě všechno živé, když tam vtrhli. Goddeofroy z Bouillonu, vůdce první výpravy, je jeden z mála mých hrdinů.
Tentokrát jsem na tom ostrově dokončoval přípravu Komárkových novin. A vymyslel pár scén do mé nové knížky o tom, kterak to bude, až muslimové ovládnou svět a křesťané proti nim ve jménu kříže povedou teroristické útoky.
Jo, a taky jsem se vyfotil takhle, abych se nebral moc vážně. Kdyby měli křižáci víc smyslu pro humor, bylo by to s námi lepší. Teď nemyslím jen ty Goddefroyovi. Myslím i ty současné.
Tagy: Z mého kulturního života , kultura , cestování , dovolená , Řecko , Rhodos , léto , moře , turisté , historie
